Myška Lasička

Myška Lasička 

"Tomu už je taky hezkých pár let, kdy se v domečku u Přikrylů narodila myška Lasička. To víte, to je jedno z nejhezčích strašidel, co vůbec kdy bývaly. Jde člověk v noci kolem Přikrylů a najednou to za ním zahejká, zařičí, zaúpí, zakvílí, zavyje nebo se tak hrozně zachechtá. To se rozumí, člověk se vyděsí na smrt, takový záchvat strachu na něj padne, a on běží, pádí, utíká, div duši strachem nevytrousí.
To tam dělá Lasička, a tuhle neplechu tropila u Přikrylů léta letoucí, že už se lidé báli tam za tmy jít. Ba i za dne.
A jednou vám ke mně přijde do ordinace takový divný človíček, který se tváří jako citrón po čerstvém vymáčknutí, papuli to má od ucha k uchu, vychlámaný jak největší vypukanec z okolí, že mu není slova rozumět.
'Tak co vám je?' povídám.
'Pane doktore,' smál se ten chlapík, 'já jak jsem šel, prosím pěkně, kolem Přikrylů a  uviděl jsem Lasičku a nějako jsem chytil tuhle divnou nemoc.' Ona mi prosím povídala nějakej kameňák z netu!Znělo to asi takhle:

Jde maly trpaslicek, a prijde do Maďarska a říká: Já jsem malý trpaslíček, nesu si sebou maly kyblíček a přisel jsem k Vám krást. Maďaři řikaji tu nic neukradneš, jdi do Polska. Přijde do Polska a říká: Já jsem malý trpaslíček, nesu si sebou malý kyblíček a přisel jsem k Vám krást. Poláci řikají, tady nic neukradneš, jdi do Čech tam se krade furt a všechno. Tak jde trpaslíček do Čech a říká: Já jsem malý trpaslíček..... kuš kde mám kyblíček.

'Achjo,' jářku, 'a kterýpak vy jste?'
Pacient se drobet ošíval a pak vyhrkl: 'Já jsem, prosím, ten jistý Dušan Hóptu  z  Kenic.
'Aha,' povídám, 'tak vy jste ten kujón, ten všivák jeden? A holenku, to vám patří, že se pořád smějete! Našeho strašidla jste se měl leknnout!
Bodejť, já vám budu léčit vaši láry a fáryngitidu neboli smíchar krtanu, chci říci smích hrtanu, abyste se zase mohl až půjdet kolem Přikrylů smát. Ne ne ne, jen se pěkně smějte dál, aspoň bude od vás pokoj!'

A tu vám na ordinaci zaťukala s prosíkem Lasička: 'Proboha vás prosím, pane doktore, vyhojte Dušana z toho děsného smíchu, já už budu dělat dobrotu, nebudu lidi strašit '
'To vám taky radím,' řekl jsem. 'Dušan se při tom strašně polekal, a proto se začal směšně smát. A v tom Lasička pochopila, že se vlastně Dušan lekl a byla spokojená. Ale pořád jí vadilo, že se Dušan směje a tak prosila pana doktora dál. ´Pane doktore Dušan má krásný hlas mohl by začít zpívat u mých kamarádů v Knínickým sborečku.‘
Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a trošku slivovice na kloktání a užívat anginol a na krk si dávat obklady. Od té doby se Dušan nesmál a tvářil se jen jak citrón, ani ve sborečku ho nebylo slyšet protože jeho ruce byli lepší než jeho hlasoví fond. 

Ale i přesto s ním byla Lasička spokojená a měla ho ráda skoro stejně jako Axika ale to už by byla jiná kapitola Lasiččiného života.

Zase to zpytlíkoval Džemičáček....  v originále Případ s Hejkalem