Přepad

  Aneb jak nás chytli...

Když jsme večer nastupovali do autobusu, tak jsme nečekali co nás všechno čeká. Dovolte mi tedy abych vám o tom trošku povyprávěl aby jste byli v obraze. Možná budu psát chvilkami blbosti ale z toho si nic nedělejte to je z toho, že jsem spal asi tři hodiny.

V autobuse v Knínicích jsme se spočítali, aby jsme věděli kolik nás je a dorazili na autobusové nádraží v Boskovicích. Tam jsme si stoupli na nástupiště číslo 4 a čekali na spoj 233. Čekáme a nic nejede, pak jsme na tabuli viděli odjezd za jednu minut ale nikde nebyl žádný autobus. Teda bylo jich tam dost ale nikde ten s 233. Potom jsme ho v dálce uviděli a rozutekli se k němu, jenže on už stačil nastartovat a už pomalu odjížděl v tom na něj Axíček hukl:,,stůj“. A on zastavil. Sice měl pan autobusák divný kecy ale já sem mu na rovinu řekl, že tam bylo psaný ze čtyřky a on jel snad ze sedmičky.

Dojeli jsme do Ludíkova a rozhodli se jít za Axíčkem, asi to byla osudová chyba, protože jsme si zašli asi 1,5 km. Nakonec jsme došli k cíly asi v devět hodin. Zjistili jsme, že skautíci budou hrát noční hru. Rozdělali jsme si karimatky u krmelce a vyčkávali. Mezitím jsme si povídali o všem možným. (o minulosti, budoucnosti, učitelkách, Boha, přepadu a tak) Znáte to, když se kamarádi sejdou. Axíček s Dankem zaujali místo v krmelci. Já, Dušan, Monika a Jáchym pod krmelcem a Lada s Ivou chrněli nad odloučeném stanovišti. Ještě k tomu jsme vypili nějakou močopudnou šťávu a tak jsme chodili pořád na WC. Jáchym brzo usnul a začal nám chrápat do ušisek. Pomalu se blížilo ke dvanácté a tak jsme je šli zbudit. Axik řekl, že ještě chvilku počkáme. Čekali jsme asi do půl jedné a rozhodli se jít. (Konečně nějaká akce) Si to tak štramádujem lesem, blížíme se k táboru a najednou z dálky baterka. Někdo zašeptal:,, bacha baterka“. A tak jsme si všichni lehli do jehličí. Světlo baterky pomalu ustálo a na obzoru se objevila další baterka. Z toho jsme usoudili, že asi hrají tu noční hru a tak jsme ještě chviličku poleželi. Přehled o čase jsem fakt neměl. Přiblížili jsme se blíž a z toho tábora se na nás někdo vyřítil s baterkama. Dali jsme se na útěk lesem přes takoví zákopy. Zalezli jsme do jednoho a vyčkávali co se bude dít. Baterka se pomalu vracela k jídelně kde měli hlídku. Museli jsme zvolit plán B a to je ten který jsme neměli. Pomalu jsme lesem začali obcházet tábořiště až ke studni, kde by nás nemuseli vidět. Viděli jsme vyšlapanou pěšinku, tak jsme šli po ní. Řekli jsme si, že už nemá cenu to nějak zdržovat a tak jsme se všichni na daný signál rozutekli do tábořiště. Jáchym k tomu ještě volal:,,Budíííííček!!“. A hlídka volala:,, Poplááách!!“. Běžím lesem a najednou za mnou nějaký hlas:,, Teď se ukáže jakou máš fyzičku.“ V tom jsme zabočil do leva směr kuchyň a odčóroval jsem jim tam ešus. Nasadil jsem pomalé chůzové tempo a on si mě nikdo nevšímal, až po chvilce se ze mnou zase někdo rozběhl a já si málem zlomil nohu o lávku, která vedla přes potok. Opřel sem se o strom a nikdo nikde. Z hluboka dýchám a koukám co se děje v táboře. Mezi tím uvěznili všechny mé kamarády a já na ně koukal jak se trápí u stožáru. Tak sem si řekl, že dokončím aspoň plán A a odčóruju jim hadici, kterou používají na pitnou vodu. Vyrval jsem jí z čerpadla a začal jsem jí motat. Z tábora se ozývaly strašlivé zvuky:,,nechte mě“, ,,au“, ,,To jsi ty Axiku?“. Nechtěl jsem v tom kamarády nechat a tak jsem si vymyslel vlastní plán B. Spočívalo to v tom, že když pustí mé kamarády dám jim nazpátky jejich hadici a ešus. To se ale zvrtlo jakmile jsem stoupil do tábora vrhlo se po mě asi pět lidí a křičeli:,, Sejmite ho!“

V tom už jsem ležel na zemi a tahali ze mě hadici a ešus. Za trest si na mě sedla Kristýna a držela mě. Po sléze mě svázali a přihodili k naší Knínické bandě. Museli jsme přistoupit na jejich plán, nechat si od nich polít hlavu studenou vodou aby nás rozvázali. Co jiného nám zbývalo než na něj přistoupit. Páč pocit ležet v blátě polonahý na louce asi ve tři hoďky ráno se zavázanýma nohama a rukama není moc příjemný! Takže nám polili naše hlavičky odvázali nás a navrhli příměří. My jsme se jim za to vyfotili na památku a přespali u nich ve srubu, kde bylo příjemně. Obzvlášť když tam snídáte asi ve čtyři ráno. Po dlouhých třech a půl hodinách jsme se probudili, protože byl budíííííííček. Chvilku jsme ještě pokecali s Martinou a o půl deváte jsme vyrazili na autobus. :)

Konec filma!

Náš farní Táboreček

Vymyslet, nabalit, vybalit a uspořádat farní tábor, to byl náš úkol.

Z Neděle na Pondělí jsem nemohl dospat, protože jsem se těšil na farní tábor. Vyjel jsem totiž jako vedoucí, který hlídá dětičky a hned první den jsem zjistil, že to nebude žádný med. Hned brzo ráno jsem se s Ivou, Ladou a Tomášem vydali na dalekou cestu do země ne země, za sedmero řekami a asi pěti kilometry se rozléhala obec, která nesla jméno Bačov.

(je to takový zapadákov u Boskovic ;)) A tam to všechno začalo ....

Pondělí

Dorazili jsme do Kulturního domu, protože se v obci nenachází fara ani jiné podobné zařízení. Za chvíli po nás dorazili i děti, kteří byly plní energie a tak jsme si na úvod zahráli hru, kterou jsem ze začátku vůbec nechápal :D je to asi tím, že už jsem trošku větší a hledal jsem na té hře něco složitého. Byla to hra typu, já jsem Martin a dávám ti můj modrý papírek se sluníčkem..... :D

Později jsme poobědvali a dali si polední siestu. Mezi tím jsme vymysleli další věci na odpoledne. Odpoledne jsme špuntům přečetli pohádku. Tato pohádka končila tím, že jsem na scénu přišel já, postavil jsem si svoje velké tepee a rozrostl se o šest indiánu (dětí),  stejně to pokračovalo u Moniky a Ivany. Namalovali jsme si svoje veliká tepee, zahráli ještě nějakou hru a šupitali do postýlek, při povídání pohádky.

Ještě jsme zakopali totem a zastrčili do něj zprávu na další den ale nebyla to obyčejná zpráva, byla totiž zakódovaná obrázkovým písmem.

Úterý

Vstali jsme docela brzo asi o půl sedmé, protože nás děti nenechaly déle vyspinkat. Vyrazili jsme na rozcvičku pod vedením Džema a potom jsme posnídali, už ani nevím co. Hned poté jsme vyrazili hrát naší hru, která spočívala v učení apoštolů a zdravovědy. Také jsme je naučili nějaké základní uzly. Po obědě jsme u dětí rozvíjeli sílu a moudrost. Ivana vymyslela  hru riskuj ;) a já sem k tomu přidal hru přetahováním lanem a hod gumákem do dálky.

 Středa

Ráno jsme zase nečekaně vstali. Bylo asi kolem sedmé, nasnídali jsme se udělali rozcvičku a pokračovali jsme v dalších hrách. Hledání lístečků, skákání v pytlích. To nám zabralo celé dopoledne. Na oběd nám kuchařky, kterým nesmím zapomenout poděkovat za dobré jídlo uvařily Langoše. Mňam. Monika si pro děti připravila rozsáhlou hru na smysly. Hmat, čich, sluch, zrak a tak. Musím vám popsat jeden z  postřehů na mém stanovišti.

Džem: „Takže, teď ti dávám k nosu první z naších ukázek. Co to je?“ Šimon: „ No myslím si, že je to cibule“ Džem: „Ne néé to cibule není ale dám ti ještě jednu šanci“ Šimon: „No tak to je bazalka, jestli to není bazalka tak vážně nevím“ Džem: „Byl to česnek, bazalko“.
Tuhle hru jsme hráli až do večera a potom jsme si šli umýt nožičky a spát. Protože ráno k nám měl dorazit jiný indiánský kmen na návštěvu.

Vojtovo čištění chrupu.

 
Čtvrtek

Stávali jsme asi v šest, někteří až v půl sedmé, že Mirku. Oblékli jsme se do indiánského oblečení a vyrazili na přepad druhého indiánského kmene. Trošku jsme je polekali a vyrazili nazpátek do našeho tepee kulturního domu. Občerstvili jsme je, pustili na záchod a vyrazili hrát hry, které zjistili, že Bohuňovští indiáni byli o trošku slabší než ti Bačovští a tak se za odměnu vydali hledat bizona. Bizona jsme s Mirkem dobře schovali a tak ho děti nemohly dlouho najít. Nakonec se jim to ale podařilo a koukli se do něho a zjistili, že je tvořen výhradně jen z párků a melounu. Párky jsme využili na oběd a meloun ke svačině. Udělali jsme si jedno hubky, takže jsme vlastně celé odpoledne jenom jedli. Nakonec jsme rozdali ceny, uklidili jsme a řekli si: „Příští rok znovu“.

Zblitek fotek najdete na profilu MirekH

Zpytlíkoval to zase Džem

Zdarec

Dědeček a vnuk ...

Jeden otec už tak zestárl a tak se mu třásly ruce, že při jídle rozléval polévku po ubruse. někdy mu jí trochu vyteklo i z úst.  Synovi a jeho ženě se to ošklivilo. Nakonec ho posadili do kouta za kamna. tam nyní sám smutně sedával a hleděl ke stolu. Jednou mu t třesoucích se rukou nevíc vypadla miska, ze které jedl, a rozbila se. Maldá paní mu vyhubovala. Koupila mu dřevěnou misku. Z té teď musel jíst.

Jednoho dne dával čtyřletý vnuk dohromady malá prkénka. " Co to děláš?" ptal se otec. "Dělám takoví malý hrnek," odpovědělo dítě, "z něho budeš s mámou jíst, až budete staří." Tu se na sebe otec a matka podívali. Ihned přivedli starého dědečka ke stolu. A už také nic neříkali, když trochu něčeho rozlil...  

Stařenka, která čekala na Boha...

Byla jednou jedna stařenka, které Bůh slíbil, že ji toho dne navštíví. Byla na to přirozeně velmi hrdá. Drhla, uklízela, pekla a chystala na stůl a pak začala na milého boha čekat. Najednou někdo zaklepal na dvěře. Stařenka rychle otevřela, ale jakmile uviděla, že venku stojí jen ubohý žebrák, řekla: "Jdi si svou cestou! Já právě teď čekám na milého Boha, nemohu tě přijmout!" S tímto nechala žebráka odejít a zabouchla za ním dveře. Po chvíli znovu někdo zaklepal. Stařenka

tentokrát otevřela ještě rychleji než poprvé. Ale koho viděla venku stát? Jen nějakého ubohého starce. Byl to Bůh. 

O válce, která nebyla...

Dvěma sousedícím zemím hrozila válka a vojska si už rozložila své tábory na obou stranách hranic. Velitelé vysílali zvědy, aby

prozkoumali nepřátelský terén a zjistili ze které strany bude nejlépe zahájit útok na protivníka.Obě průzkumné čety řekly svým velitelům totéž:"Existuje jen jedno místo, přes které je možné projít do sousední země, ale právě tqam stojí chalupa chudého sedláka. Bydlí v ní spolu s manželkou a děťátkem. Mají se rádi a jsou šťastní. Mohli bychom říct, že jsou nejšťastnější na světě. Pokud tudy projdou naše vojska, bude zničeno velké štěstí. Proto."zakončili průzkumníci, "zde nemůže vypuknout žádná válka." Po vyslechnutí zprávy, podle této čínské báje, se ani jeden z velitelů neodvážil dát rozkaz k překročení hranice..